Rábské novinky

Vy pocházíte z Dubna— města, kam směřovala rábská sbírka. Jak dnes město vypadá?
Za mých časů tam bylo přes padesát tisíc obyvatel. Teď je tam tak ke čtyřiceti tisícům. Je tam hodně památek, a také máme hrad. Takže v Rabí, kde žiji s celou rodinou už osm let, se cítíme jako doma. Ten náš hrad se jmenuje Dubenský zámek kněžny Ostrogské. Možná ho znáte, odehrávala se na něm Gogolova novela Taras Bulba.

Když začala válka, tak bomby padaly i u nás. Na Lutsk, který je 60 km. Na Rovno, které je 40 km a kde je vojenské letiště. Pak se to nějak uklidnilo a k nám na západ se začali přesouvat vnitřní běženci. Vznikla opravdu veliká potřeba potravin a všelijakých věcí. Nějaká pomoc ze strany státu tam funguje, ale nemůže pokrýt všechny náklady, když lidé přijdou v jednom oblečení, když je potřebujete nakrmit, a když ta situace trvá už rok.

Vzpomínáte si na začátek invaze?
Nikdo si nechtěl připustit, že by nás takto otevřeně napadli. Málokdo tomu věřil. O to větší to byl šok. Byla jsem v práci na ranní, která začíná v šest. Najednou přiběhli kluci. „Na Kyjev lítají bomby, víš o tom?“. Podívala jsem se na internet a začal strašný sen. Na ten den nezapomenu. V první okamžik jsem fakt nevěděla, co mám dělat dřív. To se nedá popsat. To je takový mezník—život do a po.

Rabí velmi brzy po invazi vyhlásilo sbírku. Odkud se vzal ten nápad?
Nápad dát dohromady humanitární sbírku jsem měla okamžitě, nejprve ale sama. S městem jsme se spojili až později. Oslovila jsme autobusáky, jestli by ji mohli odvést na Ukrajinu. Nejprve souhlasili. Tak jsem řekla synovi, ať vyhlásí sbírku i mezi známými v Praze.

Ani nevím, jak jsem se spojila se starostou Mírou Kraucherem a dozvěděla se, že Rabí také vyhlásilo sbírku. Nabídla jsem, že bychom je mohli spojit a odvést přes autobusáky. Autobusáci ale nakonec řekli ne, protože toho bylo už docela dost. A tak Míra nabídl, že to odvezou hasiči.

Hledali jste předem komu sbírku směřovat?
Nemusela jsem hledat. Mám akční kamarádku. Dnes je v armádě, ale tenkrát pracovala v radě města a znala se s dobrovolníky.  U nás lidé hodně pomáhají. Jsou tam různé dobrovolnické organizace, ale i jednotlivci. Ona je zkontaktovala a zorganizovala dopravu ze Lvova do Dubna a předání dál. Já jsem jenom člověk, co se objevil ve správnou dobu na správném místě. Nemám pocit, že bych měla nějakou velikou zásluhu.  

Vy jste jeli v březnu 2022 přes Polsko, tedy v době, kdy tyto hranice zažívaly nápor uprchlíků. Ovlivnilo to nějak vaší cestu?
My jsme byli domluvení s mou kamarádkou na předání v nějakou přibližnou hodinu ve Lvově. Ale měli jsme zpoždění a museli na nás asi hodinu čekat. Bylo tam hodně aut. Z naší ukrajinské strany šlo strašně moc lidí. Bylo to tak šokující vidět to všechno. Ty davy, ty dočasné stany, čaje, deky. Byla ještě zima. Všude byly zátarasy, protitankoví ježci, pytle s pískem. To byla úplně jiná Ukrajina, než na kterou jsem zvyklá. To byla válečná Ukrajina.

K tomu jsme měli na Ukrajině komandantskou hodinu (noční zákaz vycházení od 22:00 do 6:00, pozn. redakce). Všichni, co něco vezli do Lvova, to museli stihnout během komandantksé hodiny. Dojet tam, předat věci, a ještě se vrátit zpět. Když jsme jeli poprvé, tak jsme to měli jen tak tak. Také nafta nebyla a neměli jsme kde natankovat. Podruhé už byla, ale poprvé byly problémy. 

Kde jste si pomoc předali, když všude vládl válečný chaos?
Pokaždé jsme jeli do Lvova a z Dubna přijeli dobrovolníci s mojí kamarádku a náklad převzali. Předávalo se to v terminálu, který byl původně taková nobl restaurace. Z té udělali ubytování pro běžence.

Bylo to tam všechno pěkné, čisté, ale na podlaze ležely matrace a tam spala dvojčátka miminka. To byl první šok. Pořád jsem si říkala, „máme se dobře, máme se pořád dobře“. Byly to hodně silné okamžiky.

Jak to prožívali kluci? Za hasiče s vámi jeli Míra Kraucher a Ludvík Brejcha.
No chlapi jsou chlapi. Hodně se ptali, co co znamená. Například banderovská červeno-černá vlajka. Ale myslím, že je také zasáhl ten první pohled na spící malé děti na matraci uprostřed terminálu s pomocí. Chlapi nedávají tolik emoce najevo, ale mě se zdálo, že je to zasáhlo maximálně. To nešlo nějak přejít.

Komu sbírka z Rabí vlastně pomohla?
Všechny potraviny, drogerie a hygiena se dostaly k  dobrovolnické organizaci, co sbírku převzala.  Dva kluci z Dubna byli na frontě u Mikolajeva. Tak přes tuto dobrovolnickou skupinu jsme jim poslali balíčky s mýdlem, pastou, jídlem. Pak hodně ze sbírky šlo přímo na podporu běženců—do dětského domova, kde byly děti, hlavně sirotci z Donbasu.

V té druhé sbírce, kterou jsme odvezli před Vánocemi, byly i tři elektrocentrály. Jedna šla k té organizaci, co to organizovala. Jedna k jedné seniorce na vesnici, kde je potřeba zajistit běh lednic a mrazáků. Když se elektřina vypíná několikrát denně, tak se všechno zkazí a lidé jsou bez jídla. U nás pořád ještě lidé žijí z toho, co vypěstují.

Třetí elektrocentrála šla ke klukovi, který dělá uzeniny. Posílá část výrobku vojákům přes další dobrovolnickou skupinu. Nebo je prodává a peníze posílá vojákům. Na Facebooku uvádí, kolik vydělal a kolik toho posílá na armádu. Má udírnu na elektřinu. Elektřina je vždy čtyři hodiny, a pak čtyři hodiny není. On to za ty čtyři hodiny nestíhá připravit. Elektrocentrála mu hodně pomohla.

Jak naší malou sbírku v Dubnu vnímali?
Lidi si té pomoci strašně váží. Nejde jenom o věci, ale o podporu. Když to začalo, tak celý veliký Putin prohlásil, že nejsme národ, že jsme vymyšlení. Už z tohoto hlediska je podpora pro naše lidi strašně důležitá. To, že se celý svět postavil za Ukrajinu. Jídlo a věci jsou třeba, ale už to, jak lidé na naše lidi myslí, strašně pomáhá. Pořád někdo pomáhá, pořád to funguje. Lidé pořád vozí pomoc na hranice a tam se to přebírá. Bez toho by to nešlo.

Když jsem odjížděla z Ukrajiny po předání té první sbírky, strašně mě to všechno dojalo. Cítila jsem, že alespoň trošičku jsem pomohla, alespoň kapkou. Já vím, že pomáhají všichni. Ta naše pomoc byla sice malá, ale nebyla neméně důležitá. Nebyl to vagón všeho. Kdo má možnost, posílá spoustu věcí. Ale pořád je to pomoc a to je důležité. A to, jak se k tomu postavilo město. Ta pomoc z obce byla obrovská. Bez té by to nešlo.  

Celá  fotoreportáž z předání sbírek ke shlédnutí na fb města Rabí. 

Text vyšel v tištěné podobě v Rábských novinách č. 55 (14/1) 5. dubna 2023.
Autorka: Tereza Freidingerová