Rábské novinky

Opilostí ku sportu

Z alkoholu se někdy rodí šílené sázky. Jedna taková vznikla v Bojanovicích o čarodějnicích před dvěma lety. „Byli jsme všichni už dost opilí,“ vzpomíná letošní vítězka ženské kategorie osmnáctiletá Tereza Tichopádová. „V té době jsem pravidelně běhala a u ohně najednou Radek Polanka začal s tím, že by také uběhl to, co já,“ vzpomíná Tereza.

K tématu měl své co říct i František Švehla a plán na prvního máje byl jasný. Ambice odrážely hladinku úměrnou pokročilé hodině posledního dubnového večera – sraz ráno a poběží se do Rabí k božím mukám a zpět. Tedy necelých 5 km.

Kuropění obnažilo odhodlání a charaktery sázkařů. Běželo se. Ale podpůrný doprovod byl výrazně početnější než „peloton“ dvou běžců. „Když jsme ráno přišli na domluvený start, tak jenom já s Radkem jsme tam stáli s tím, že fakt běžíme,“ vypráví Tereza. „Nikdo jiný běžet nechtěl, nebo běželi jenom k cihelně.“

Nultý ročník, jak historicky prvnímu běhu z roku 2021 dnes v Bojanovicích říkají, dopadl krásnou stříbrnou pozicí pro Terezu a předposledním místem pro Radka. Běžci a přihlížející se rozešli a nikdo netušil, že se právě zrodila nová tradice, která vtáhne do běžeckých treter celou vesnici.

Po svých i s kolečky

Rok se s rokem sešel a alkohol u čarodějnického ohně opět udělal své. Druhý den už ale měla na startu svého reprezentanta snad každá bojanovická chalupa. Někdo dorazil v keckách, jiný na koloběžce, na kole, na vozíčku i na čtyřkolce. Staří, mladí, holky, kluci. Všichni v 10:30 vyběhli nebo vyjeli od Šráku směr Rabí. Kdo už nemohl, toho svezl doprovodný traktor. Většina se ale dostala do cíle po svých.

Běžci a běžkyně ze sebe vymáčkli všechno. I když na ně na konci nečekalo nic. Vůbec nic.  Ani medaile, ani ceny, ani poháry. Jenom dobrý pocit, že doběhli.

První ročník, který se běžel v roce 2022, vyhrál přespolní Martin Hořovský následovaný další přespolní Terezou Vidímovou. Čest Bojanovickým uhájil František Švehla, který bral třetí místo. Ten rok se běžela jediná unisexová kategorie.

Letos už i s medailemi

Že se z prvomájového běhu stala tradice, není pochyb. O tom, kdo poběží, nebo nepoběží, se místní bavili už od zimy. Loni bronzový František si pomýšlel na zlato, které přijel obhajovat i loňský přespolní vítěz. Ani jeden ale nepočítal s nástupem mladé generace.

Po půl jedenácté zatroubil doprovodný Zetor a houf z převážné části netrénovaných běžců a běžkyň vystartoval. Od prvních kroků ve smrtelném tempu. Peloton se velmi záhy roztrhal, ale většina to nevzdávala a běžela. I když mnohdy indiánsky, ale běžela. 

„To tempo bylo děsný. Já to nesnáším,“ popisuje Tereza, která z žen uvisela chlapy nejdéle. „Jsem strašně soutěživý člověk. Tak jsem se jich snažila držet. Doběhnout je. Ale musím se přiznat, že se mi z toho udělalo špatně. Ke konci už to nebylo dobrý,“ vzpomíná zlatá medailistka.

Vítěz mužské kategorie – šestnáctiletý Michal Barborka – běh prožíval výrazně svěžeji. Možná to bylo i tím, že na večerní veselici nedorazil. Se sportovní účastní ale původně nepočítal, a proto musel ještě na poslední chvíli do Horažďovic pro boty. „Že poběžím, jsem se rozhodl až ráno. Bylo to spontánní,“ vysvětluje, proč na start dorazil s lehkým zpožděním.

Nakonec se ukázalo, že i kdyby dorazil, až když by ostatní byli pod kopcem, stejně by vyhrál. Protože přesně o tuto závěrečnou táhlou nakloněnou „rovinu“ své nejbližší pronásledovatele porazil. A kdyby od samotného začátku znal trasu, možná by jim zmizel už u cihelny. „Přesně jsem nevěděl, kam se běží. Tak jsem do půlky počkal, abych věděl, kde jsou ta boží muka. A potom jsem už běžel svým tempem,“ popsal svou strategii, díky které mu to cinklo zlatem.

Loňský obhájce prvního místa Martin nakonec bral druhou příčku a František si udržel svůj bronz. Novinkou bylo vyhlášení samostatné kategorie žen, ve které se umístily v pořadí od první Tereza Tichopádová, Jana Hozmanová a Lucie Jůnová. Ta byla zároveň jediným dítětem, které celou trasu 5 km dokončilo.

Na vítěze a vítězky, ale i všechny zúčastněné tentokrát čekaly nádherné zalaminované placky, jejichž autorkou byla hrdá manželka bronzového medailisty Pavlína Švehlová.

Čestné uznání

Že nezáleží jenom na pořadí, ale i na odhodlání, ukázalo spontánní ocenění závodníka, který proťal cílovou pásku jako poslední. Pro čtyři a šedesátileletého Josefa „Joudu“ Malého Bojanovičtí připravili slavobránu z vlastních těl a potlesk hodný Zátopka. Byl totiž nejstarším účastníkem, který uběhl celou trasu. Přitom to Josef neměl původně vůbec v plánu.

„S holkami Tichopádů jsme si dali závazek, že doběhneme k cihelně. Minulý rok jsme to také tak udělali. Ale letos jsem si řekl, a ještě zatáčku, a ještě zatáčku, a ještě zatáčku,“ líčí. „Až jsem byl najednou u seníku. A od seníku už je to z kopce. Tak jsem seběhl dolů, dotknul se, dvě minuty se vydýchal, a pak jsem zase běžel dál,“ popisuje, jak ho závod doslova vyburcoval k životnímu výkonu.

I když Josef sám moc spokojený nebyl. „Mám dobrý pocit z toho, že jsem to dal. Ale z toho, že jsem byl poslední už ne. Když jsem dobíhal a tam byla ta brána, tak mi bylo trapně. Kdybych byl alespoň předposlední, ale poslední?“ se zdravou sebekritikou hodnotí svůj výkon Josef, který chce určitě běžet i příští rok.

Uznání ale patří ještě jedné důležité osobě – spoluzakladateli tradice Radku Polankovi, který po prvním místě v nultém a děleném čtvrtém v prvním ročníku letos skončil na pátém místě. Výsledek by byl totiž mohl být určitě lepší, kdyby se za celou obec neobětoval a odhodlaně nehlídal (a uhlídal) májku až do brzkých ranních hodin. Radku, děkujeme!

Tereza Freidingerová

Vítěz druhého ročníku prvomájového běhu Bojanovice-Rabí-Bojanovice Michal Barborka. (Foto: tf)

Tereza Tichopádová - vítězka ženské kategorie. (Foto: tf)

Veliké uznání patřilo Josefu "Joudovi" Malému, který byl nejstarším závodníkem, který uběhl celou trasu. (Foto: tf)

Vyhlášení výsledků druhého ročníku prvomájového běhu. (Foto: tf)