Dvě sousedky Růženka a Marie: jedna háčkuje, druhá plete. Hračky a oblečení pro klatovskou nemocnici
V polovině srpna dorazí na dětské oddělení klatovské nemocnice speciální zásilka— plná bedna pletených a háčkovaných hraček a čepiček pro děti, které zde musí trávit svůj čas. Roztomilé chobotničky a rukavičky vznikly na jehlicích dvou sousedek z bývalé školky v Rabí—Růženy Nyergesové a Marie Hýnarové—které s jejich výrobou začaly před dvěma měsíci.
"V květnu jsem byla zase v Klatovech na krvi,“ vypráví paní Růženka, jak se zrodila myšlenka vlněných hraček pro nemocnici, „a paní doktorce, která tam byla nová, jsem přinesla želvu.“ Měkkoušek se lékařce tak zalíbil, že sama navrhla, jestli by paní Růženka nechtěla udělat nějaké hračky i pro tamní dětské oddělení. „Tak jsem si řekla, že samozřejmě. Vlnu mi daly kamarádky, pomoc nabídla i obec,“ vypráví čiperná háčkářka.
Dnes, ani ne tři měsíce poté, zdobí kanape paní Růženky dvacet osm pestrobarevných mazlíčků nachystaných na cestu do okresního města. „Ti velcí medvědi a panáčci z žinylky jsou pro sestřičky a doktory. Pro děti jsou ty menší z vlny,“ zasvěcuje mě paní Růženka do háčkovacího žargonu. „Žinylka je měkčí, ale není pro děti vhodná. Pro ně je lepší vlna, protože to ocucávají.“
Plyšáci míří do sterilního prostředí, i k nedonošeným dětem. „Už se to vypralo a dala jsem na ně desinfekci, ještě ale musí do páry,“ přibližuje tvůrkyně roztodivných potvůrek, co je ještě čeká.
Bedýnku s ježky, medvědy, sněhulákem nebo žábou doplní také čepičky, rukavičky a ponožky, které plete Růženčina sousedka. „Před chvilinkou jsem dopletla poslední ponožtičku,“ vítá mě ve dveřích paní Marie se svým kocourem. „Pletla jsem od malička, i svatební šaty jsem si upletla,“ ukazuje mi vitální osmdesátnice slavnostní róbu na černobílé fotce. Kdyby byla barevná, zářily by losově.
„Teď už tolik plést nemůžu. Růža toho dělá hodně, ale mě už se třesou ruce,“ vysvětluje Marie. „A také nemám vůbec představu, jak veliké tlapky mají miminka,“ zasmějeme se společně. Balíček s překvapením od Růženky a Marie dorazí k dětem v Klatovech 13. srpna 2024.
Růžena Nyergesová (71 let): „Mám radost, když oni mají radost.“
Rodačka z Bohumína, která strávila dětství a dospívání na Kladensku v Libušíně. Odtud se s manželem přestěhovala do Malonic, které ji velmi přirostly k srdci a kde má stále spoustu přátel. Rábskou je už 42 let: „Kolega zootechnik z Malonic nás přivedl sem a začali jsme bydlet dole na Rabí,“ popisuje svou cestu k nám.
Růženka je vystudovaná zahradnice a aranžérka, „ale nikdy jsem to nedělala,“ říká. Cit pro aranžérství a estetiku je i tak naprosto zjevný v jejích háčkovaných hračkách. „Dělala jsem svetry, háčkovala, vyšívala obrazy. Háčkovat jsem se naučila ve škole. Pak mě maminka učila plést. Moje děti dodnes nadávají že, byly jenom opletené, oháčkované,“ vzpomíná. Zlom v tvorbě nastal před pěti lety, kdy jí poprosila čtyřletá Viktorka, jestli by jí neuháčkovala hračku. „Já říkám, kdyby chtěla třeba čepičku, ale hračku? Tak jsem to zkusila a šlo to.“ Od té doby obdarovala blízké i daleké okolí. První výtvor šel k zubaři—kamarádovi jejího zetě: „Udělala jsem mu veliký zub i s kořeny.“ A pak už to šlo ráz na ráz. Vlněný starosta pro starostu, polštářek pro Drahušku, čepice pro Marušku Jamrichovou, mimoň sem, medvěd tam, desítky Mikeyů Wazovských do školky. Dokonce i na pavouka došlo. „Jiřinka Toušků má syna Míru, který dělá v Praze. Tak jemu jsem vyrobila 30 cm velikého pavouka. Měl z toho takovou radost a mě to dělalo tak dobře,“ uzavírá matka 3 dětí a babička 9 vnoučat.
Růžena Nyergesová háčkuje od základní školy. Foto: tf
Marie Hýnarová (83 let): „Do Rabí jsem se dostala přes kočky.“
Vášnivá chovatelka koček, matka čtyř dětí a světoběžnice Marie se přestěhovala do Rabí teprve nedávno na popud své kamarádky ze Žichovic, také milovnice koček.
„Narodila jsem se v Prčicích. Kdybyste viděla, co jsem si s tím v životě užila,“ začíná vyprávět svůj příběh. Dětství strávila v Milešově, pak žila v Praze, Moskvě a Čimelicích. Před pěti lety našla domov u nás v Rabí. V Moskvě, kde žila 5 let, se neučila španělštině, která se jí v životě stala osudovou. „Po návratu v roce 1974 jsem díky španělštině začala pracovat v Československém rozhlasu pro odbor mezinárodních styků. Přes ruštinu jsem měla na starosti Polsko a přes španělštinu Kubu.“ Španělština jí také přivedla k otci druhé dcery, která je napůl Kubánka.
V Rabí, které se jí stalo útočištěm před smutkem ze ztráty syna, je velmi spokojená. „Jsem moc ráda, že jsem tady. Já tady sice moc lidí neznám. Mám bolavou kyčel a chodím akorát do obchodu a maximálně k Růže. Ale ty, co znám, tak jsou strašně hodní, ochotní,“ sdílí se mnou paní Marie.
Tereza Freidingerová (RN)
Text byl zaslán do redakce 18. července 2024
Marie Hýnarová se do Rabí přestěhovala před pěti lety. Foto: Tereza Freidingerová
Paní Růženka uháčkovala pro dětské oddělení nemocnice v Klatovech 28 postaviček. Foto: tf
Pro sestřičky a lékaře vyrobila medvídky a panáčky s kyblíčkem na tužky. Foto: tf
Paní Marie dětem upletla čepičky a rukavičky. Foto: tf
Jedním z obdarovaných byl i starosta města, který dostal starostu. Foto: tf
