Rábské novinky

Odjezd byl naplánovaný na 10:15. Kolektivně, dodávkou, aby se všichni naladili na stejnou zdravě bojovnou vlnu. Na návsi každý vyfasoval zbrusu nové tyrkysové tričko „Hasiči Bojanovice“ a jednotné tepláky. Navigace zahlásila „vše nastaveno, jeďte opatrně“ a vyrazilo se.

Cestou jsme míjeli jedno hasičské auto za druhým. V Malém Boru se k nám připojily hned dvě dodávky, proti nám se už vracely Albrechtice, se kterými jsme týden předtím trénovali v Dlouhé Vsi. Než jsme dorazili do Poříčí, kolemjedoucích červenobílých vozů bylo nejméně deset.

Bylo to vůbec poprvé, kdy od založení sboru roku 1912 vyrazilo na nějakou soutěž dětské družstvo čistě v barvách Bojanovic. Pravda, celkem pět z šesti startujících vědělo, do čeho jdou. Tento závod absolvovali už loni v dresu SDH Rabí. Kdo už ale tuto výhodu neměl, byly obě vedoucí - Tereza Freidingerová a Pavlína Švehlová.

Oficiálními vedoucími se staly až 29. září po složení zkoušek v Mokrosukách a v zásadě vůbec netušily, co je čeká. Obzvlášť pro Terezu to byl krok do neznáma, členkou SDH se stala teprve 1. září: „Za měsíc jsem musela přečíst desítky stran textů něčeho, o čem jsem vůbec netušila, že existuje,“ popisuje čerstvá vedoucí. „Ale věděli jsme, že to chceme a že to dokážeme,“ dodává.

Nervozita na rozdávání

Klatovy – Štěpánovice – musíme zastavit, někdo asi bude blinkat.

„Štěpánovice? Ty jsou dobrý!“ najednou slyšíme zezadu dodávky. Takové poznámky klidu rozhodně nepomáhají. „My jsme taky dobrý,“ prohodí Pavlína.

Naštěstí se neblinká a můžeme pokračovat dál. Dehtín – Švihov.

Už se to blíží, další zastávka – Červené Poříčí. To zase pro změnu rostla nervozita nám vedoucím. Protože co jsme pochopily velmi záhy po vstupu do kolotoče mladých hasičů, že na pozvánkách nikdy není adresa. Vždy je uvedena pouze obec. Zbytek se ví. My nevěděly. Ani když jsme jely do Mokrosuk na školení, ani teď. Poznávací znamení „hodně aut, ideálně červenobílých“.

„Jé, koukejte támhle nahoru, tam je něco červeného,“ volá jedna z holek a ukazuje na louku vysoko ve svahu nad obcí. „Ježiš, to budeme běhat do kopce?“ hroutí se druhá. „No, spíš mi řekněte, kde budeme parkovat,“ zoufá si vedoucí.

Naštěstí hned z kraje obce stáli na hlavní silnici ovestovaní hasiči, kteří stavili dopravu a s důvěrou v naše řidičské dovednosti nás krásně nasměrovali na odstavnou plochu.

Zaparkováno.

„Skibidi, Bublinky!“

Zaregistrovali jsme se, odevzdali kroniku, vyzvedli si startovní čas a začali čekat.

Startujeme ve 12:26. Od snídaně daleko, k obědu moc blízko. Takže buď poběžíte na lačno, nebo s plným žaludkem. Ani jedno nebyla ideální volba. S tím jsme naštěstí počítali a dětem připravili kopu palačinek s Nutellou. Hodně cukru, žádná hypoglykémie – to je základ. Řízkový a smažákový nášup bude až po výkonu.

Cukr zabral, děti se nakoply a nervozita šla alespoň na chvíli někam jinam. Čas si závodnice krátily skákáním, tancem a vzájemným hecováním se. Až najednou? Z ničeho nic měly svůj vlastní pokřik. Dlaně jedna na druhou. „Skibidi, Bublinky!“ Výkřik, výskok a bylo. Bojovná nálada přišla v pravý moment. Pak už jenom tři-dva-jedna-start. Děti vyběhly za řevu tatínků, maminek, vedoucích a sourozenců a za tři sekundy byly tytam. Následujících třicet jedna minut jsme o nich nic nevěděli.

Čekala je střelba ze vzduchovky, ručkování na laně, poznávání turistických značek, rostlin, požárních prostředků, uzlování, základy první pomoci nebo ochrana obyvatelstva. A hlavně orientace na trati.

Vyběhlo pět našich hasiček. Kapitánka Kristýna Švehlová, kartonoška Lucie Jůnová, navigátorka Tereza Polanková a členky Markéta Švehlová a Anna Freidingerová. Věděli jsme, že všechny poctivě šest neděl trénovaly. Nic nepodcenily. Každou volnou chvíli trávily na laně napnutém mezi lipami na návsi nebo si dělaly testy v mobilní aplikaci. Týden předtím se zúčastnily závodů na nečisto v Dlouhé Vsi, na které nás pozvali hasiči z Volšov a Sušice. Přesto jsme byli všichni napnutí jak struna.

Až se najednou vyřítily ze zatáčky a s vypětím všech sil dosprintovaly do cíle. „Byly jsme pomalý.“ „Zkazila jsem uzel.“ „Nepovedlo se mi telefonování.“ Překřikovaly jedna přes druhou. „Budeme poslední.“ Panovala obava. Celkem na trati nechaly dvacet trestných minut, nejvíce na vzduchovce, která byla strašákem už před startem. „Nejvíc jsem se bála vzduchovek, protože jsem z nich měla minule monokl,“ později prozradila navigátorka Terezka.

„Skibidi, Bublinky!“ podruhé

Družstvo už si užívalo zaslouženého endorfinu se smažákem a hranolkami, u Káji naopak hladina adrenalinu rostla s každou minutou, která ji přibližovala k času startu. Ten byl až v 15:03.

Jak si zkrátit čekání? Hrou. Na plácku před startem moc místa nebylo, navíc se tam míchaly děti z jiných družstev. A tak závodnice usedly na zem do kroužku a začaly „vraždit“ v městečku Palermu.

Uteklo to rychle. Nastal moment pro „Skibidi, Bublinky!“, odpočet, fandění a další nervózní čekání. Kája vyběhla jako první z dorostenců. Sama a s buzolou na krku. Za dvacet osm minut byla zpátky.  

Křičeli jsme, řvali: „Kájo, Kájo, Kájo!“ Letěla jako drak. V cíli se sesunula vyčerpáním na zem a radost vystřídaly slzy. „Mám neplatný pokus,“ podávala se zklamáním závodní kartu. „Mám neplatný pokus,“ opakovala. Na trati se nechala zmást vyšlapanou cestou a nevšimla si, že fáborky vedou jiným směrem.

Bylo jedno, kolikrát jsme jí řekli, že to nevadí. Že je statečná, že vůbec běžela, a ještě k tomu první. Dala do toho všechno a neplatný pokus byla odměna, kterou si nezasloužila. „Už to nikdy neběžím,“ rezolutně prohlásila historicky první bojanovická dorostenka, která kdy nastoupila do nějakého bodovaného závodu.

Chápali jsme ji.

Doma

Cesta domů byla hořkosladká. Účast jsme jako tým dětí, vedoucích a rodičů zvládli, ale pořád jsme nevěděli, jak děti zaběhly. K tomu diskvalifikace Káji.

Tak i tak čekala na statečné Bublinky v hasičárně odměna v podobě dortu, rychlých špuntů a zbrusu nového volejbalového míče, aby děti už nemusely hrát vybiku s fotbalovým. Bylo hezky, tak ho šly hned vyzkoušet.

Rodiče seděli, povídali, čekali a co deset minut reloadovali stránky OSH Klatovy, jestli už nejsou výsledky.

Až najednou. „Jsou tam, výsledky jsou tam!“ Ticho. Vyznat se v nich byla výzva. „Děti, ze čtyřiceti tří družstev jste dvacátí devátí,“ volá vedoucí. Děti se radují, že nejsou poslední. Připíjí si. Je vidět úleva.

V tom František Švehla: „Počkej Terko. Dvacet devět je pořadové číslo, ne výsledek,“ říká. „Tak kolikátí jsme?“ Ptají se děti. „Počkejte, počkejte,“ snaží se Tereza s Fandou vykoukat umístění.

„To není možné, vy jste šestnáctí! A máte dvanáctý nerychlejší čas!“

„To není možný,“ ozývá se jako ozvěna mezi dětmi.

Najednou se všem rozzářily oči takovou radostí, že kdyby se měly v ten moment postavit znovu na start, běžely by. Všechny. Budou si muset ale rok počkat.

A jak dopadly ty Štěpánovice, kterých jsme se zalekli, když jsme je po cestě tam skoro poblinkali? Jeden místní tým byl jedenáctý, druhý dvacátý první. Takže co z toho plyne? Příště si víc věřit.



Tereza Freidingerová (RN, SDH Bojanovice)
text byl zaslán do redakce 21. října 2024

Historicky první výprava na závody dětského družstva SDH Bojanovice. Foto: Tereza Freidingerová

Bojanovické Bublinky na startu. Zleva Anna Freidingerová, Markéta Švehlová, Tereza Polanková, Lucie Jůnová a Kristýna Švehlová. Foto: Radek Polanka

Dorostenka Karolína Jůnová na startu. Foto: Tereza Freidingerová

Po závodech v hasičárně. Foto: Tereza Freidingerová

Sladká odměna, kterou dětem upekla vedoucí Verča Jůnová. Foto: Tereza Freidingerová