Čepice sobě
V Národním divadle mají na oponě napsáno „NÁROD SOBĚ“. My v Čepicích tak pěknou oponu nemáme, a taky se nemusíme opičit úplně ve všem, tak jsme naše „ČEPICE SOBĚ“ umístili přímo na zeď v místním hostinci. Pokud teď někdo nechápe, a já bych se vůbec nedivila, protože z tohohle se toho moc pochopit nedá, budu konkrétnější. Tak už zase trénujeme! Co? Inu, divadlo. Když naše děti před pěti lety dohrály své poslední představení, které jsme mimochodem moc rádi prezentovali i na Rabí, začala Jiřka – naše rejža, vybírat hru novou. Tenkrát se plna radosti pochlubila, že ji našla a že to bude super!
Jenže pak přišly ty stále diskutované covidové zákazy a restrikce a z divadla sešlo. Stále jsme ale doufali, že ne na dlouho. No na dlouho to ale bylo. Když se pak někdo odvážil Jiřky zeptat, co bude s divadlem, Jiřka zavrtěla hlavou, že na to vůbec nemá čas. Samozřejmě jsme to chápali, přibyly jí vnoučata a starosti s rodiči, tak jsme na ni ani netlačili. Obzvlášť když víme, že se Jiřka nikdy nepustí do ničeho, co nemůže dělat na sto procent.
Nicméně slovo divadlo se ozývalo pořád a z více stran. Začalo přicházet už i od několika dospělých, že by také chtěli hrát. Když jsem pak zase po nějaké době s Jiřkou mluvila, řekla jsem jí, že zájemců o hraní je tolik, že se prostě toho asi někdo bude muset ujmout. A ona po chvilce váhání řekla, že do toho tedy jde.
Jistě to pro ni byla i výzva, pracovat zase s jinou věkovou kategorií. Ale stejně určitě kývla hlavně proto, že jí bylo líto těch vynaložených hodin. Nad tou hrou totiž už tenkrát strávila spoustu času předěláváním, upravováním do místních podmínek, zkracováním a někde i prodlužováním, zkrátka úpravám „na míru“ pro naše dětské herce. Tak jak to dělala celá ta léta předtím. Jelikož ale mezitím naši dětští herci téměř nebo úplně dospěli, a nově se k hraní hlásili pouze ti dospělí, musela k tomu sednout znovu a znovu texty upravit, povětšinou rozvinutím vět o příslovce, které tehdy smazávala kvůli zjednodušení textu. Když to dokončila, měla strach, že nesežene tolik herců, že jich potřebuje šestnáct. Vyjmenovala všechny, o kterých věděla, že by hrát chtěli. Já jí k tomu přidala pár dalších, o kterých jsem věděla zase já, Jarča s Mílou taky „přihodili“, někdo se přihlásil sám a bylo nás patnáct. Poslední roli pak přijala Miluška, Jiřčina kamarádka z Horažďovic, a to bylo super. Nevím, jestli i pro ni, ale pro nás určitě.
Pak přišla první schůzka, někdy v půlce července. Na ní se rozdělovaly role. Jiřka už měla povětšinou jasno, kdo by co mohl hrát, takže jsme spíše už jen s pokorou přijali, co nám navrhla. A začali jsme trénovat. Týden, co týden se scházíme a stavíme se k tomu fakt zodpovědně. Teď už máme za sebou asi tak patnáctou zkoušku a ještě jich bude potřeba hodně. Hra, kterou nastudováváme, je poměrně dlouhá, bude trvat asi tak necelé 1,5 hodiny, má náročné scény a opravdu mraky replik. Ale protože nás to baví, dokážeme ledasco. Museli jsme také sehnat další lidi, kteří hodně pomůžou, ale na jevišti vidět nejsou. Hudební režie, malba kulis, zvukové efekty, předělání opony, sehnat nápovědu a kulisáky a vyrobit potřebné rekvizity pro tohle představení. I to se ale povedlo, všichni jsou strašně ochotní, sehnali bychom jich i daleko víc, kdyby bylo potřeba. A to je skvělý. Víc prozrazovat nebudu, snad jen to, že se jedná o komedii s pohádkovými prvky a že světlo světa by mohla spatřit v čepické hospodě někdy v prosinci, v lednu.
Ještě dodám, že představení bychom mohli už prezentovat nejen, jako „obyčejní ochotníci“, ale jako regulérní divadelní spolek. Podali jsme si totiž žádost o jeho založení, tak doufáme, se nám to povede.
Našim největším přáním teď ale je, abychom nacvičování hry zdárně dotáhli do konce. A pokud byste se chtěli přesvědčit, jestli se nám to povedlo, přijďte se pak na nás podívat. Ať nehrajeme jen „SAMI SOBĚ“.
Hana Sulánová (RN)
text byl zaslán do redakce 22. října 2024
