Rábské novinky

Poslední roky to vypadá, že hasiči jsou novodobými superhrdiny. Byli nepostradatelní v době covidu, když začala válka na Ukrajině nebo v boji proti zkáze národního parku u Hřenska. Je superhrdinství to, co táhne k dobrovolným hasičům?  
Michal Marek (MM): Neřekl bych. Já jsem se k hasičům přidal v devíti kvůli kamarádům. Postupem času to přešlo k pořádání společenských akcí nebo k pomoci obci. To, co teď dělá ROSa, dělali hasiči. Maškarní, májka, vánoční stromek. Asi spíš jde o dělání řekněme bohulibé činnosti, která často není ani vidět. Jako například odkalování hydrantů.
Vladimír Brejcha (VB): Já se stal hasičem teprve nedávno. Před čtyřmi lety jsme byli s manželkou na akci ROSy. Lidi se bavili a najednou zazněla siréna. Všichni chlapi se zvedli a já tam zůstal s ženami sám. V první fázi mě lákala ta akce, kterou dělá výjezdovka (členství v JSDH, pozn. redakce). Ale pak jsem zjistil, že je tu perfektní parta, která dělá spoustu věcí. Že být v SDH znamená úzkou spolupráci s městem a místními. Tak jsem se stal i členem SDH, které je více kulturní a komunitní. Vlastně v Rabí jsou všichni členové JSDH i členy SDH. Ne všude to tak ale je.  

Do Hřenska jste odjížděli, když už tam 14 dní hořelo. Jak se vám sledovaly tyto záběry jako hasičům?
MM: Když jsem to viděl, lítalo mi hlavou, na co ti kluci asi myslí. Nenapadlo nás, že bychom tam jeli. Bylo to daleko. A najednou jsem tam byl a mohl se jich zeptat napřímo.

Co odpověděli?
MM: Že je to úplné peklo, že s tím nejde nic dělat. Z profesního hlediska to, co jsme do té doby zažívali, byl požární útok. Kdy na požár zaútočíš, snažíš se ho lokalizovat a nakonec uhasit. Ale tam, to byla požární obrana. Hasiči před těmi plameny někdy doslova utíkali. Ty byly chvíli před nimi, najednou za nimi. V Hřensku šlo opravdu o život.

Hřensko je 250 km daleko. Je běžné, že jsou nasazovaní dobrovolní hasiči z takové dálky?
VB: Naše jednotka má čtyřkolku, která tam byla potřeba. Z krajského ředitelství přišel na tuto techniku požadavek a po dohodě kolektivu s velitelem jsme vybrali čtyři, kteří s technikou odjeli. Adam s Mírou tam měli být první dva dny a já s Michalem je pak vystřídat. Ale nakonec bylo tolik práce, že kluci zůstali a byli nasazení i s námi.

Dá se na podobný výjezd připravit?
MM: Že jedem do Hřenska, jsem se dozvěděl v neděli a v úterý jsme jeli. Nahlásil jsem to doma, sbalil si zásahový oblek, hodně triček a proteinových tyčinek, spacák a jeden civil na cestu domů.
VB: Dostali jsme soupis věcí. Ta organizace z kraje byla skvělá. Poslali, co chtějí, jak to chtějí, koho chtějí a co si s sebou máme vzít. Na místo nás dovezl hasičský autobus z Plzně. Po příjezdu jsme měli asi 15 minut na odložení věcí a hned jsme šli pomáhat.

Snažím si představit organizaci tak velikého zásahu, kde je spousta materiálu, techniky a lidí ve stejných uniformách.
MM: Nestojí tam jeden, který velí tisíci lidem. To ani nejde. Tam se musí člověk práce chytit sám. Byli jsme rozděleni po odřadech, tedy podle krajů, a každý kraj měl své velení. Nefunguje to ani tak, že co si s sebou přivezeš, na tom jezdíš. Tam bylo všechno všech a dělalo se to, co bylo potřeba.

Čeho jste se chytili vy?
VB: Upřímně po příjezdu jsme se trochu rozkoukávali. Ale náš kolega Adam byl neskutečný. Přijel dva dny před námi a už věděl, kde co vzít a kam to převézt. Veliteli našeho odřadu tak stačilo jenom mávnout a zavelet „Rábí čtyřkolka, potřebuji odvést to a to,“ a Adam hned věděl. On dokázal pro chlapy v terénu sehnat i teplé kafe. Michal a Míra byli u čerpadla, dodávali vodu. Já s Adamem jsme vozili materiál a lidi. Ale pak jsme se různě prostřídali. Tam se situace neustále měnila a tím i naše úkoly. V zásadě hlavním úkolem bylo zásobování kluků v první linii, převoz osob a materiálu, jídla a pití.
MM: V tom vedru jeden člověk vypil i pět, šest litrů za den. Pro představu, ráno mě vyvezli do půlky kopce a postavili k čerpadlu. Ještě s jedním parťákem jsme hlídali, aby proudila voda. Byl to opravdu příkrý kopec. Když praskla hadice, tak jsem tam musel vylézt a hadici vyměnit. Za den jsem ve 30 °C a hasičské uniformě, která váží 20 kg, nachodil 15 000 kroků.

Vy máte rodiny. Jak ty reagovaly na vaše nasazení na severu?
VB: Vzhledem k tomu, že máme čtyři děti, tak manželka moc nadšená nebyla. Ale byli jsme v kontaktu.
MM: Hlavně večer. Vláďa pendloval mezi sklady a zásahem. Mohl být tedy občas na signálu a napsat domů. Ale já jsem byl celý den v kopcích a tam žádný nebyl. VB: Michala jsme na místo zásahu vyvezli v sedm ráno. Večer nastala situace, kdy bylo potřeba nepřetržitě dodávat vodu. Mohli jsme ho vyzvednout až v jedenáct večer. Po celou tu dobu nemohl dát domů vědět, a tak zprávy jeho partnerce předávala moje žena.

Zní to jako pořádná zkušenost.
MM: To bezesporu. Pro mě byla zajímavá nutnost přizpůsobit se materiálu, na který člověk není zvyklý. Většinou děláš se svými věcmi. Tam jsme si zkusili úplně jiný způsob práce. Když něco děláme tady, je to vždycky ve stresu. Tam se nikam nechvátalo. Bylo to v takovém rozsahu, že už nešlo nic uchvátat.
VB: Všechno se dělalo s ledovým klidem. Myslím, že až pojedeme na nějaký výjezd, tak už se nebudeme stresovat. Ten klid přeneseme na ostatní a tím budeme i jako celek profesionálnější.    


Rozhovor vyšel v Rábských novinách č. 54 (1/1) v prosinci 2022.
Tereza Freidingerová